Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hurá na dostihy

7. 7. 2006

Ještě něco o naší irské vlkodavce , to musíte taky slyšet .

 

 
Hurá na dostihy

  

Řeknete si , chrt a dostihy – to jde dohromady . Ale vlkodav , ač chrt , většinou považuje za hloupé běhat dokola za kusem igelitu . Okolo je přece spousta zajímavějších věcí a ty je třeba ihned prozkoumat a je třeba pohrát si se soupeřem . Nevyužijte situace , když je konečně po ruce někdo stejně veliký . V naší Heidi , ale přesto jednoho dne zvítězila krev skotského jeleního psa nad krví německé dogy ( Pozn. autorky : Irský vlkodav kdysi vznikl křížením skotského jeleního psa a německé dogy . Vznikl veliký , silný a nebojácný pes s loveckým vlastnostmi chrtovi ) . Po dvou letech naší snahy NErozvíjet Heidin lovecký pud a přimět ji k jakémukoliv jinému pohybu , jsme se i mi nedobrovolně zařadili mezi několik málo běhajících vlkodavů . 

Nic netušíc , vyrazili jsme do Kolína pro razítko do psí občanky – na bonitaci . Heidinka se nechala zbonitovat , aby všichni věděli , že už je dospělá a hlavně krásná holka . Bonitace se konala na dostihovém závodišti , a vše probíhalo hladce dokud se kolem plotu nemihl igelitový střepec následovaný šílenými vipety . V ten jediný kratičký okamžik se naše slečna rozhodla : BUDU BĚHAT ! Nějaké malé štěkající cosi ( mínila tím vipetíky ) jí v tom nemůže zabránit . Nezabránila jsem jí v tom ani já , natož bonitační komise a lidé postávají kolem . adelheid---mr-v-rovine-z.jpgSmetla mě , smetla bonitační komisi i stolem a úředními lejstry . Setřásla ze svých zad mého přítele , který se marně snažil zachránit co se ještě zachránit dalo . Prorazila si cestičku zděšeným davem , přeskočila metrový plot a jala se brát malým vipetíkům jejich kůžičku . Vyhrála . Vyhrála na plné čáře , stejně jako později vyhrála řadu více či méně důležitých dostihů . Ještě ten den , pro mnohé zůstane nezapomenutelný , jsem ji pod tlakem veřejnosti přihlásila na oficiální dostihy a tak to začalo . Ač naprostý amatér a začátečník stala tenkrát absolutní vítězkou WDK Trophy 1997 . Vzhledem k tomu , že bonitace je důležitá událost nejen v psím životě , byli jsme podle toho i oblečeni . Po doběhnutí našeho zlatíčka na nás nebyl moc pěkný pohled , ale byli jsme šťastní a pyšní  na svou psí holčičku . Nikdo z nás netušil co v ní dřímá . Snad ani ona sama .

Její dostihy byli báječným zážitkem pro okolí . Nejednou zaznělo z amplionu , aby se šli všichni podívat – běží vlkodavové , bude sranda . Naše Heidi to však brala smrtelně vážně . Když se mělo běžet legrace šla stranou , stal se z ní profík nestarající se o nic jiného než o svůj 100% výkon . A jak to probíhalo ?  Do boxu pochopitelně poníka nenacpete , proto smí odpovědná osoba stát po kotníky v bahně , nejlépe na boso a budoucího šampiona dostihových drah vypustit takzvaně z ruky . Praxe byla asi taková . Odpovědná osoba se  postaví k dobře zabetonovanému sloupku a drží se ho zuby nehty jednou rukou . Druhou rukou se snaží udržet svého , v horším případě cizího , vzpínajícího se psa o váze 60 a více kilogramů . Nejenže pejsek chce uchvátit kůžičku dřív než bude odstartováno , ale snaží se stůj co stůj stát na vašich bosých nohách a z těch i odstartovat . K této velmi „odpovědné“ práci se samozřejmě nejlépe hodí žena , tedy já . Muži se pak „statečně“ ujmou odchytu svého psího miláčka po doběhnutí . Nutno však podotknout , že až na vyjímky se pejsek k pánovi vrací sám , když zjistí že už žádná další sranda nebude , a odchytit nepotřebuje . Jak spravedlivé !

Na dráze samozřejmě bahno být nemůže , ale místo odkud vlkodavové tenkrát vybíhali nebylo právě nejsušší . Při mém názoru na bahno protékající mezi prsty se nedivte , že mám vše v živé paměti . Nezapomenutelné je však i nadšení , se kterým naše Heidi od té doby běháadelheid---wdk-trophy-z.jpg ( 50 km / hod. ! ) . Vlkodav totiž není žádná nula , on když chce tak umí . Stále jsme ( tedy vlkodavové ) spíše rarita dostihových drah , nejen v Čechách , ale i ve světě . Nejednou označili Heidinku za „monstrum“ řítící se kolem časomíry . No řekněte , je irský vlkodav nějaké monstrum ? Pevně věřím , že se vše k lepšímu obrátí a bude nás víc . Určitě není nic hezčího než běžící vlkodav . A jak je potom na sebe pyšný ! Je to úplně jiné než u klasických dostihových plemen . Ta jsou šílená už jen při pohledu na dráhu , loví vše co se pohne . Vlkodav běží pro radost svou , pro radost z pohybu , pro radost svého pána . Nedá se nutit , ani oklamat třeba falešnou kůžičkou . „ Já přece běžela za tou co schováváš za zády , déééj“ , říká si a způsobně poposedává před mladíkem , který má za úkol střapce vyměnit , aby šampioni nerozškubali ten skoro nový , soutěžní .          

 

 
Vlkodav není gaučák , ale sporťák a tak to má být . Držím palce všem běhajícím , všem kteří to vydrželi a dokázali téměř nemožné .  

Olga Fidlerová , ch.st. Lukato Gold

 

Foto nahoře: Heidi jako Mistr ČR v rovinném dostihu.

Foto dole: Heidiny první závody - absolutní vítězka WDK Trophy

 
 

 

Portrét


Jazyky

ČeštinaEnglish